Bylo nebylo, za lesem a dvěma kopci si po svém dobrodružství odpočívali Svalovec a Kostlivec. Jenže Svalovec dlouho neposeděl a už zase sršel energií. Zato Kostlivec ležel na pohovce a válel si kosti.
„Nazdar, Kostlivče! Pojďme do lesa, mám svaly plné energie!“
„Ale Svalovče,“ zaúpěl Kostlivec, „to jsi mě mohl rovnou nechat sedět na tom drakovi.“
Nakonec přece jen vstal. Věděl totiž, že Svalovec bez něj nevydrží ani chvíli. Vzali hadr ze skříně, tentokrát si na něj oba vzpomněli, a vyrazili.
Sotva vstoupili do lesa, uslyšeli podivný zvuk. Ani skřípání, ani šelest. Bylo to téměř nic. A přece z toho nic čišela veliká žalost. A hrůza.
Mezi stromy seděl hejkal. Byl chlupatý, rozcuchaný a zoufale otvíral ústa. Nevyšlo z nich však ani slovo.
„Co ti je?“ zeptal se Svalovec.
Hejkal ukázal na krk. Pak na ústa. Pak bezmocně pokrčil rameny.
„Ztratil hlas,“ hlesl Kostlivec a zamyšleně zarachotil zuby. „Nebo mu ho někdo vzal.“
Hejkal energicky přikývl a začal gestikulovat. Ukazoval hluboko do lesa, pak nakreslil do vzduchu nos — dlouhý, zahnutý, ošklivý, snad i s bradavicí.
„Čarodějnice?“ zkusil Kostlivec.
Hejkal znovu přikývl a celý se roztřásl.
„Tak jdeme,“ prohlásil Svalovec a napnul svaly. Všechny najednou.
„Samozřejmě jdeme,“ vzdychl Kostlivec. „Přesně tohle jsem potřeboval.“
Hluboko v lese stála chaloupka porostlá mechem a podivnými houbami. Před dveřmi visely lahvičky a flakónky, které ve větru cinkaly. V jedné z nich, té nejmenší s fialovým víčkem, bylo uvězněno něco neviditelného, co se zmítalo tam a zpět.
„Hlas,“ vydechl Kostlivec. „Je tam uvnitř!“
Vtom se otevřely dveře a vyšla čarodějnice. Nos měla zahnutý a na něm bradavici.
„Aha! Hosté! To je milé,“ řekla sladce, ale mile to vůbec neznělo.
„Chceme hlas zpátky,“ řekl Svalovec rovnou. Každý sval na něm hrál.
„Dám vám ho,“ usmála se čarodějnice zlověstně, „ale jen když uhádnete, ve které lahvičce je schovaný.“
Na chaloupce visely desítky lahviček. Kostlivec se na čarodějnici zadíval a pomalu pronesl: „My dva si nehrajeme na hádání. My dva si zahrajeme jinak.“
Začal chrastit kostmi. Nejdřív pomalu, pak rychleji, až to znělo jako bubenický orchestr. Čarodějnice si zacpala uši. To se nedalo vydržet.
A zatímco ji Kostlivec odlákal chřestivou hudbou, Svalovec přistoupil k chaloupce a prohlédl si každou lahvičku. Nakonec odšrouboval tu malou s fialovým víčkem.
Byla to skutečně ona.
Z lahvičky vyšlehl světélkující obláček a zamířil rovnou do lesa — k hejkalovi.
Za chvíli se lesem rozlehl mohutný výkřik: „HEJÉÉÉ!“
Stromy se zachvěly a ptáci raději odletěli do dalekých krajů.
Čarodějnice se zatvářila kysele, ale co nadělá. Kdo zle činí, musí počítat s tím, že ho občas někdo přelstí.
Hejkal přiběhl, objal oba kamarády tak silně, až Kostlivci zarachotily kosti. Pak se rozesmál — a jeho smích byl tak mocný a zvučný, že se rozlehl po celém lese. Ještě dlouho se vracel jako ozvěna.
Svalovec a Kostlivec se rozloučili s hejklem a šli domů.
„To byl ale pěkný výlet,“ pochvaloval si Svalovec.
„Až mi z něj zalehly uši,“ prohlásil vážně Kostlivec.
Pak se oba rozesmáli.
A věděli, že kdekoliv jsou spolu, dobrodružství na sebe nenechá dlouho čekat. Protože dokud kosti a svaly drží pohromadě, nic není nemožné.